Přepište dějiny

V čase výročí lidické tragédie zde pravidelně proudí řady potentátů, které sem láká nejen pieta, ale i politické body. O Lidicích, paměti, památnících a dějinách zavřených do mramoru.

Napsal už víc knížek než Jirásek. Prodává se jako na běžícím pásu. Jen se místo středověkých detektivek v posledních letech pustil na pole komentování současného dění se vším jeho multikulturalismem, veřejnoprávní ideologií a politickou korektností. Dějiny přitom berou za své.

Z označení estébák se za těch třicet let stalo skoro prázdné slovo. Dnes stačí, když novináři nachytají politika při nějaké nepravosti, hned jsou z toho praktiky StB a fízlování. Zamění se podstata toho, jaká StB byla, za historický příměr a je vymalováno. Nepomáhá to všechno ale těm, kteří skutečně páchali za minulého režimu zločiny?

Kdekdo, komu dneska editor sáhne na text, křičí: Cenzura! Co by tomu říkali takoví Tigrid, Peroutka a další, kteří před 70 lety zahájili československé vysílání Rádia Svobodná Evropa? Nechtěli žít pod skutečnou cenzurou, museli za svobodou slova odejít z domova. Za své slova ručili činy a životy. Ti věděli, co je cenzura.

Vrbětická kauza a následné vypovězení ruských diplomatů rozvášnily panslovanské běsi. Zase prý máme držet při sobě. Kdo to ale volá a v čích službách? A nebylo to všeslovanství už dávno jen prostředkem, jak rozklížit Evropu?

Jak přijde květen, hned je tu debata jestli osvobození Rudou armádou bylo osvobození nebo další okupace. Jestli se spíš kradly hodinky nebo se mávalo šeříky. A do toho vlasovci, Řeporyje, Koněv, komunisté, populisté… a nakonec strašení další válkou. Připomínáme si konec války realisticky nebo jsme v tom zase jen v zajetí aktuální politiky?

Vlastenectví je ušlechtilý cit, když se z něj ale stane politický kalkul, mění se v hurávlastenectví a to má k ušlechtilosti daleko. Už v 19. století se přitom za vlastenectví schovávalo leccos od nacionalismu přes antisemitismus. Stačí nám k vlastenectví jen opakovat slova národ a národní? A není to málo?

Vždycky za to někdo může - zlá macecha Vídeň, Paříž, Berlín, Moskva, Wall Street, Vatikán a dneska Brusel. Akorát, že dnes jsme součástí „Bruselu“, takže říkat, že tam někdo něco kuje o nás bez nás, je dost vedle. A nebylo to vedle od počátku? A kde to začalo?

Tentokrát "nad dopisy posluchačů". A protože se často ptáte po nějaké literatuře, tak pár našich tipů - co číst, co asi spíš nečíst, a co možná číst, ale opatrně. Tigrid, Peroutka, Kovtun, Pithart, Kvaček, Suk ale taky Mlynář, Snyder, Heimannová i Šafr ve volném výběru z naší knihovny.

Bezprostředně po tragickém skonu Petra Kellnera se objevilo srovnání - stejně jako Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí v šestapadesáti letech. Tím ale veškerá podobnost končí, v dobrém i nedobrém. Jak se měnil obraz českého podnikatele v historii a jakými klišé a povrchními spojením jsme si jej opentlili po roce 1990?