Přepište dějiny

Krájíte ho od hlavičky nebo od zadečku? Někdy to vypadá, že s Velikonocemi nemáme spojeno více než pomlázku a beránka-bábovku. Ale kam se poděly všechny ty tradice, zvyky, obyčeje? A hlavně, kam se poděl beránek Boží? Že oni ho zašantročili zase ti komunisti?! Nebo jsme ho dali sami? A jsou Velikonoce veselé?

Nezastíráme, že nás tentokrát inspirovala Jana Bobošíková. Je to už taková tradice – když se chce někdo obout do České televize, zhusta sáhne po argumentaci historií. Někdy se do toho vtáhne Masaryk, někdy Havel, tu zas major Zeman, jindy Ludvík Svoboda a klidně i večerníčky. Kdo chce televizí bít, historický argument si najde.

Od Sarajeva k Sarajevu, naše moderní dějiny jsou samá krize. Nezvykli jsme si na ně ale až příliš? Neumíme v nich vlastně pobývat s naučenou zkušeností obětí? A jsme oběti nebo neseme také svůj podíl - hlavně v tom, jak krize řešíme?

Takzvané alternativní a proruské servery si často stěžují, že se připomíná srpen 1968 a na březen 1939 se má zapomenout. Jakože Německo, Angela, EU atd… Co si kromě faktu okupace v březnu můžeme ale připomínat? Ptát se na charakter protektorátní společnosti? Nebo připomínat náš letitý problematický poměr k Němcům?

Po srovnání s druhou světovou válkou sáhneme často rychleji, než by bylo zdrávo. Kovy je pak Hitler, stejně jako Zeman, covid páchá více škod než protektorát, Kalousek podle Okamury mluví jako soudce nacistického soudu, EU navazuje na Hitlerovu Novou Evropu a Babišova brožurka je nový Mein Kampf. Opravdu?

Když je u nás těžko, obejdeme klidně parlament, tu naši "žvanírnu", stejně jako ústavu a ani nemrkneme. V září 1938 ani v únoru 1948 se parlament neschází, v srpnu 1968 jedná, ale je to málo platné. Ústava se tolikrát změnila v cár papíru, že to až budí pochyby, jestli jsme ji kdy brali vážně. Není dnešní obcházení parlamentu a ústavy jenom výsledek stoleté tradice?

Je až překvapivé, jak rádi propadáme falešnému mesianismu. Najdeme si v historické etapě statečnou oběť a uděláme z ní symbol nás všech. Válka, to jsou stateční kluci v kryptě, padesátá léta, to je přece Milada Horáková nebo Josef Toufar, šedesátá Jan Palach, sedmdesátá Magor, osmdesátá Václav Havel… Jsme to ale my?

Sputnik V, Navalnyj, Putin, Krym, Koněv, Vlasov… Rusko nám nedává spát a nikdo tomu nebylo jinak. Ale známe ho nebo vše ruské soudíme podle historických zkušeností, mýtů a resentimentů? A kolik máme tradic v českém nahlížení na Rusko? Mnogo…

Jsme republika s Hradem. Možná proto pořád hledáme "kinga", který to za nás všechno ošéfuje, který nás zachrání, který nám řekne. A bylo to tak vlastně vždycky.

Všichni řeší Boženu. Co jsme se ale o ní dozvěděli? A je smyslem historického filmu, abychom se něco dozvídali nebo něco prožili? Jde to bez pokřivení minulosti? O ztvárnění historických postav a dějů v televizi a filmu rozhodně nemluvíme naposled.