Čau, jak se máš? Já se mám dobře, já se mám super. A dneska pro tebe mám další příběh, který nahrávám rovnou a který nečtu. Transkript můžeš samozřejmě zase najít na SlowCZECH.com

A dnešní příběh je takový dost veselý příběh, který se mi stal loni v… červenci. (*červnu!) Někteří z vás vědí, že před dvěma lety jsme si já a můj partner pořídili auto Landrover Defender, které jsme upravili, které jsme modifikovali, předělali tak, abychom tam mohli spát, vařit a žít po určitou dobu, protože jsme plánovali road trip. Nevěděli jsme, jestli budeme cestovat několik měsíců nebo několik let, ale chtěli jsme prostě vidět Evropu a možná i další státy. A tak jsme loni v dubu oba odešli z práce a vyrazili na několikaměsíční road trip z Francie na východ… v Polsku jsme zahnuli doprava, jeli jsme na jih až do Řecka. A v Řecku jsme zahnuli doleva a jeli jsme do Turecka. To byl náš plán a také… tak to nakonec dopadlo. No, a v Turecku… po měsíci pobytu v Turecku, jsme to otočili a vrátili jsme se zpátky přes Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko do Česka, kde žijeme dneska. Celkem jsme za necelý půlrok projeli 13 zemí a ujeli 14 000 kilometrů. A dneska ti chci vyprávět o tom, co se nám stalo v Chorvatsku.

Defender je fakt to nejlepší auto na světě. Můžeme v něm spát, vařit, můžeme spát, kde chceme. Často jsme spali někde na kopci, někde v přírodě… s krásným výhledem do krajiny. A když jsme se ráno vzbudili, bylo to,… byla to fakt nádhera, prostě úžasné! No, ale občas jsme také spali u někoho přes couchsurfing, protože rádi potkáváme fajn lidi. A v Chorvatsku jsme měli štěstí a spali jsme u Alexe. Alex bydlí v Daruvaru. Nevím, jestli znáš Daruvar, ale Daruvar je… jediná – myslím – česká vesnice v Chorvatsku. Mají tam české pivo, dodržují české tradice, učí se česky… A my jsme zůstali tři dny u Alexe. Mimochodem, Alex má levandulové pole jako koníček, takže jsme sbírali levanduli. To byla nádherná vůně! No, ale proč mluvím o Alexovi? On nám doporučil národní park Velebit, což je národní park, který je vedle moře. A prý je nádherný a není to jako Plitvice neboli Plitvická jezera, která jsou nacpaná turisty. Potkáš tam asi dva a půl milionu turistů a zaplatíš 35€ a… No, pokud máš rád tento typ cestování, tak je to super, ale my jsme chtěli místo, kde turisti nejsou. A to Velebit opravdu je. Takže jsme vyrazili směr Velebit.

Popravdě bylo docela náročné najít, kam máme jet, protože nikdo žádné informace nebyly. V jedné restauraci jsme se zeptali a dostali jsme nějakou mapu, podle které jsme možná mohli najít, kde nějaká… nějaký národní park začíná a kde vůbec můžeme začít naši… naši cestu, naši túru. Protože jsme chtěli nechat auto mimo park a jít pěšky 2 nebo 3 dny podél moře a spát v chalupách nebo v horských boudách, které se na turisté trase nachází. No, naštěstí jsme nějak… nějakou… nějaký začátek trasy našli. Našli jsme první horskou boudu,… kde jsme dostali místní slivovici na posilněnou. Uvítal nás starý horal, takový… starší… no, bělovlasý, ale velmi aktivní horal nebo člověk, který miluje hory, který chodí po horách. Zeptal se nás, kam jdeme, jestli chceme spát dnes v boudě, jestli chceme spát v dalších boudách, kolik to bude stát, co potřebujeme,… a, to je asi tak všechno. Takže jsme si dali slivovici, zabalili jsme si batohy a ještě ten den jsme se vydali na cestu.

Bylo fakt vedro. Bylo víc než 30°C, ale za ten jeden jsme potkali jenom dva lidi! To bylo perfektní! To bylo fakt super. Celá ta trasa vede z jihu na sever podél moře a neustále máte výhled na moře. Takže jsme byli v horách v tisíci metrech nad mořem, ve výšce 1000 metrů, ale viděli jsme moře skoro pořád. A příroda tam je prostě nádherná! Všude byly květiny, motýli, kopce, hory a k tomu to nádherné světlé modré moře dole. To bylo prostě, to bylo bájo, to bylo fakt úžasné. No, a tak jsme šli šli šli. A večer jsme došli do první horské boudy, kde jsme chtěli ten spát. Hlídač chaty nás uvítal. Byli tam ještě další dva turisti nebo horalé, bych řekla. Dali jsme si každý svoji večeři, což byl kousek klobásy a chleba a jabko a, myslím, že ještě oříšky. No, a šli jsme spát. Každý jsme měli svůj spacák,… vybrali jsme si postel, kterou jsme chtěli. A ráno jsme si dali kafe, vyčistili zuby a pokračovali.

Šli jsme celý den a opět podél moře a všude motýli, květiny, stromy,… Druhý den jsme nepotkali nikoho. Ani jednoho člověka. No, a někdy… kolem čtvrté jsme došli do druhé horské boudy, kde taky nikdo nebyl. Naštěstí tam byla jedna paní a… my, popravdě, jsme byli už hodně unavení. Za ty dva dny jsme ušli, myslím, 45 kilometrů. Naše nohy byly uťapané = byly fakt unavneé. A tak jsme si řekli, že zkusíme jít, nebo ideálně jet stopem. Dolů k moři. Byli jsme v 1000 metrech nad mořem. Moře jsme viděli a věděli jsme, že dole podél moře vede silnice. No, a tak se dostaneme dolů k moři a budeme stopovat a někdo nás vezme stopem zpátky k našemu autu, které je těch 50 kilometrů na jih. No… To byl náš plán! Ale těch 15 kilometrů, zhruba, pěšky, jsme nešli 3 hodiny, jak jsme si naplánovali nebo jak jsme si mysleli. Ale naše rychlost byla asi 2km/h, takže za chvíli už začínala být tma = už se stmívalo. A my jsme si řekli: “No, za 2 hodiny jsme nepotkali ani jediné auto.” Takže nebyl nikdo, kdo by nás mohl svézt dolů k moři. A tak tedy, támhle v té zatáčce, jestli nepřijede žádné auto, si vybalíme spacáky a budeme spát. No… za chvíli, asi za 5 minut, jsme slyšeli nějaké auto, nějaký hluk. A on to byl minibus, který… který zastavil a… a vzal nás. A my jsme vlezli dovnitř do minibusu, do toho malého autobusu, a tam bylo asi 15 učitelů, kteří… kteří byli v národním parku na víkendový teambuilding. A byli veselí, ptali se nás na hodně věcí, vyprávěli nám vtipy. Protože chorvatština je docela blízká češtině, tak jsme něco rozuměli. Anebo taky mluvili dost dobře anglicky. Takže to byla veselá cesta, kdy asi navíc po asi 10 minutách řidič minibusu zastavil v jedné zatáčce = v serpentýně. Protože ztama byl krásný výhled na moře! Takže učitelé si chtěli udělat fotku – vyfotit si moře a vyfotit si to krásné panorama. No, a tak jsme všichni vylezli z autobusu a řidič šel dozadu, otevřel kufr, otevřel lednici, kterou měl v kufru a vytáhl dvě piva. Dal nám každému jedno pivo. K tomu jsme dostali kuřecí stehno a špíz, protože samozřejmě grilovali a zbylo jim hodně masa. Takže my po těch dvou dnech, kdy jsme málo jedli, byli jsme unavení, v té horské boudě jsme špatně spali,… tak my jsme dostali chlazené super chorvatské pivo, k tomu dobré ugrilované maso a samozřejmě jsme byli s touto skvělou skupinou učitelů. Oni si navíc,… oni se s námi chtěli vyfotit, takže jsme se vyfotili. A oni pokračovali ve vtipkování, byli veselí a my jsme taky byli veselí, protože jsme teď měli pivo. No, to byl… to byl jeden z našich nejveselejších – nebo takových nejdrastičtějších, nejkontrastnějších zážitků toho měsíce.

A… pořád na tento zážitek rádi vzpomínáme, protože opravdu – byli jsme v sedmém nebi, byli jsme jako “hůůů”. Prostě jsme se cítili fakt krásně. No, a… učitelé nás tedy svezli dolů k hlavní silnici a nabízeli nám: “Nechcete jet s námi? My jedeme na ostrov Krk.” Ale my jsme říkali: “Mmmm, možná…. Nenene, my pojedeme zpátky k našemu autu, které je na jihu, které je v opačném směru.” Tak jsme odmítli a rozloučili jsme se s učiteli, poděkovali za příjemné… příjemnou hodinku.

A potom jsme tedy stopovali. Zastavil nám jeden Chorvat, který se jmenoval Aaron. Měl firmu na výrobu chorvatských cool triček s cool… se super nápisy a obrázky. A on se chystal do Kanady založit jinou firmu. A teď byl na pár dní na dovolené a říkal nám: “Jedu na ostrov Pag. Nechcete jet se mnou?” (protože on byl sám). A my jsme tentokrát řekli, že teda jo. Takže… jeli jsme s ním na trajekt, nastoupili jsme s ním do trajektu, kde nám objednal pivo (další pivo), také nám zapaltil hotel na Pagu, dal nám jeho (*svoje/svá) skvělá trička, která vyprávěl. Ta byla hlavně čistá, protože po dvou dnech jsme příliš nevoněli. A Aaron nám taky zaplatil večer a druhý den nás pozval na typickou chorvatskou snídani, kdy nejdřív je potřeba se napít alkoholu. A… my jsme s ním nakonec zůstali dva dny, ale o tom ti povím možná někdy jindy. Rozhodně tyto… tyto 4 dny byly fakt úžasné. A byly to dny možná i plné štěstí. Nicméně já věřím, že náš život je plný štěstí a věřím, že život je super. A proto pak taky ten život je super. A proto taky pak máme štěstí, protože hledáme to štěstí, vidíme ho a chceme ho vidět. A proto tam taky je.

No, tak to je náš příběh z loňského června, myslím. Jo, z loňského června. Doufám, že se ti příběh líbil. A jestli si taky byl/byla v Národním parku Velebit, tak mi napiš, jak moc se ti tam líbilo. Možná jsi taky šel/šla tu stejnou túru jako my.

No, a přeji ti krásný den. Jestli se ti dnešní epizoda líbila, tak ji můžeš sdílet, můžeš napsat komentář, můžeš “subscribe” na slowczech.com. A hlavně doufám, že tě čeština baví, že se ti líbí, protože čeština je fakt krásná. Tak! Měj se hezky, uč se česky a čau! Uvidíme se… nebo uslyšíme se příští pátek!

Eliška ©SlowCZECH

The post (139***) Improvizace – Co se nám stalo v Chorvatsku? appeared first on slowczech.

Introducing: ‘Moonrise’